Vzpomínáte-li si na dějepis v 9. třídě, dáte mi jistě za pravdu, že není možné vyučovat události v Československu na konci 30. let, a nezmínit se přitom o pohraničních opevněních, která nás měla chránit před útokem německé armády. Ideální pak je, když se na takovou vojenskou stavbu mohou děti naživo podívat, osahat si ji, vlézt dovnitř a pak se u ní třeba vyfotit; takový zážitek z paměti hned tak nezmizí. Jenže naše škola leží v centru Prahy a výlet na vzdálený Dobrošov nebo pevnost Hanička v Orlických horách pro nás není žádná samozřejmost. Ale kdo má trochu za ušima, ten ví, že není potřeba cestovat až do pohraničí. Stačí popojet osobákem k Berounu. Kolem Prahy totiž stačilo tehdejší Ředitelství opevňovacích prací (odtud zkratka ŘOP, a odtud název pro malou pevnůstku „řopík“) narychlo zkonstruovat ještě jeden obranný val, a to pro případ, že hlavní pevnostní linii wehrmacht prolomí. A tak zásluhou toho, že Čechoslováci stihli před válkou postavit tzv. Pražskou čáru, mohla naše devátá třída v rámci dějepisu na vlastní oči vidět opravdové železobetonové opevnění. A ne jedno, nýbrž hned čtyři. Jsou systematicky rozházená podél Berounky, kde měla střežit strategické přístupy ku Praze. Žáci je bedlivě prozkoumali a odměnili tehdejší stavitele uznalým mručením. Největší pozornost vzbudila stavba napůl zahrabaná do země, takže jsme se mohli pohodlně procházet po střeše. Výlet se nám povedl, sluníčko nejen svítilo, jak vidíte z fotek, ale trochu i hřálo, zbytek tepla jsme si vyprodukovali sami pěším pochodem od bunkru k bunkru. U čtvrtého jsme se najedli, udělali čelem vzad a vrátili se do Berouna. Nicméně znalci pražského okolí vědí, že další dvě pevnůstky jsou k vidění v nedalekém Srbsku; těm jsme zamávali z vlaku.
