Dějepis v osmé třídě umí být docela dobrodružný, když na to přijde. Například zámořské objevy na konci 15. století. Jak známo, Portugalci a Španělé financovali tyto nejisté, riskantní expedice v neuhasitelné touze dostat zpátky na evropské stoly tolik ceněné orientální koření, jehož tradiční dovoz suchozemským způsobem zkomplikovali Turci, když nemožně roztáhli svou Osmanskou říši a zahradili tak populární Hedvábnou stezku. Nejde-li to po souši, půjde to po moři. A tak začal věk zámořských plaveb a tak se taky skořice, pepř, indický šafrán a hřebíček vrátily zpátky do Evropy na lodích prvních mořeplavců. O pět století později vstoupily i do ZŠ Herforta v podobě dějepisné látky. Jenže jak si nejlépe dokázat a ukázat neopakovatelnou chuť i aromatický zážitek z koření, než si na něj prakticky a konkrétně sáhnout? Co například „zkonstruovat“ jídlo, kam se dá nasypat celý věrtel koření! A tak jsme si dějepis v předvánočním týdnu zpestřili kurzem vaření. Do receptu zvaného kuře na kari se přidává snad všechno myslitelné orientální koření, za nějž se kdysi platilo pytli zlata. Takže hr na to. Kluci z osmé třídy krájeli, loupali, smažili, restovali, míchali, zahušťovali, hádali si, chechtali a honili kuře po podlaze, protože jim nechtělo držet v hrnci. A přitom kořenili, kořenili a kořenili. Ano, byla přitom zábava, trocha nezbytného chaosu, ale já myslím, že jsme se zároveň i něco podstatného naučili. Prostě není nad to, když si děti sáhnou na učební látku vlastníma rukama. Na závěr ještě potvrzuji, že všechno, co jsme si navařili, jsme taky poctivě snědli. Ale to už vyfoceno nemáme. Musíte nám to prostě věřit.
