Chtěj nechtěj, devátá třída během hodin dějepisu už několik měsíců intenzivně buduje komunistickou společnost; to proto, že znalost dějin 20. století patří do povinné výbavy absolventa základní školy. Ale aby to budování nebylo tak pochmurné a teoretické, zpestřili jsme si tuto historickou kapitolu tím, čemu se v odborných pedagogických kruzích říká „činnostní učení“. Není to nic obtížného – vychází se z předpokladu, že nejlépe a nejefektivněji se učíme, když pracujeme, když prostě něco děláme. A tak jsme si vyzkoušeli, jaké to bylo žít v hubených poválečných letech, kdy k nákupu nestačily peníze, ale člověk musel mít ještě potravinové lístky, protože byl zaveden přídělový systém. Na cukr, na maso, na chleba, na kdeco. Naše třída se několika jednoduchými úpravami proměnila v ušmudlaný koloniál, dejme tomu dva roky po válce; žáci nebyli žáci, nýbrž nakupující a prodavači. A už to jelo – jedni prodávali, další nakupovali, pak se prostřídali. Jenže ouha, schopnost uskromnit se nepatří mezi největší dovednosti dnešních dětí – zákazníci by nejraděj nakupovali horem dolem, jako v dnešním obchodním centru. Avšak na to neměli dost potravinových lístků. To bylo zklamání, když si hospodyně nesla z obchodu pár plátků chleba, kousek masa a trochu cukru. „Z čeho budeme žít!“ lomilo se teatrálně rukama. „Jak mám vařit?“ Ale prodavači byli neoblomní – když nejsou lístky, nebude zboží, vážená paní! Na blahobyt si budete muset ještě pár desítek let počkat…
