Jan Opletal a Václav Sedláček. Schválně, komu z vás ještě dnes říkají něco tato jména? Jedině tomu, kdo dával pozor v hodinách dějepisu a nehrál pod lavicí piškvorky, když paní učitelka oznamovala, že je patnáctý březen 1939 a nacistická vojska právě překračují československou hranici. Sedláček i jeho proslulejší „kolega“, student Opletal, se stali prvními oběťmi protektorátního teroru a oba našli smrt blízko sebe – v centru Prahy, v ulici Žitná, resp. jejím nejbližším okolí. Což bylo jediné, co žáci naší 9. třídy nevěděli, protože jim to pan učitele neřekl. Schválně neřekl. A to z důvodu, aby místo celé tragédie objevili sami. Taková bojovka: postupujte od Karlova náměstí vzhůru, směr I.P.Pavlova, a po cestě si všímejte všech pamětních desek, vsazených do fasád domů, až najdete tu, která připomíná smrt obou mladých lidí („A pane učiteli, co je pamětní deska?“). Šťastný výherce obdrží jedničku, že se mu nevejde do žákovské knížky. Používat mobilní telefon jest zakázáno!
Jenže ouha, žáci nenašli nic. A ještě větší ouha, dokonce i pan učitel zapomněl, kde se inkriminovaný památníček přesně nalézá, protože ho osobně nikdy neviděl a jeho umístění znal jen zběžně. Po hodinovém hledání jsme kapitulovali. Na křižovatce u metra I.P.Pavlova byla svolána válečná porada. Zvítězil návrh přece jen se podívat na google. Avšak podívali jsme se špatně, takže jsme skončili málem na nábřeží, kde v Hlávkově koleji Opletal kdysi bydlel a má na budově tudíž taky pamětní desku. Bohužel jinou než jsme hledali. Takže zpátky do Žitné ulice. Za další půl hodinu jsme se konečně dotrmáceli k mramorovému památníku, který vidíte na fotce. A možná si všimnete i zpocených vlasů vpravo stojícího mládence. Budiž to důkazem, že naše honba za pamětní deskou byla skutečně dobrodružná.
