S penězi se žáci naší školy setkávají poměrně často; nemíníme tím kapesné v jejich vlastní peněžence, nýbrž peníze coby učební látku. Sedmá třída se seznamuje s pojmy jako oběživo, měna, úvěr či úrok ve výchově k občanství, když bereme banky a bankovnictví; žáci na střední praktické škole dvouleté zas „podstupují“ finanční gramotnost v rámci hodin matematiky.
Nejlepší výuka probíhá jak známo v terénu, kde mohou děti něco zažít, na něco konkrétního si sáhnout, něco si vyzkoušet. Třeba potěžkat si pořádnou cihlu zlata, když už jsme u těch praktických dovedností.
Za cihlou zlata a dalšími pojmy z oblasti peněžnictví je nejlépe vypravit se do centrální banky Na Příkopech. A přesně to jsme udělali. Navštívili jsme tu opravdový trezor, který chrání několikatunové dveře (u nichž jsme se pochopitelně museli vyfotit), viděli jsme zlatou minci velkou jak kolo od vozu a vážící přes sto kilogramů, prohlédli jsme si opravdové bankocetle, předchůdce dnešních bankovek, z dob Marie Terezie. Průvodce nás zavedl do repliky obyčejného měšťanského bytu a my jsme hledali skrýše, kam si neopatrní lidé v minulosti schovávali peníze – třeba do lustru nebo pod prkno v podlaze. Zjistili jsme, jak vypadá stroj na ražení mincí a co jsou ochranné prvky na bankovkách.
A ona zmíněná cihla zlata? Tak tu jsme taky měli v ruce. A je teda pořádně těžká; víc než dřevěná, železná i olověná cihla stejného objemu (ty jsme si taky potěžkali).
Sečteno podtrženo (vyjádřeno matematickou řečí peněz), stali se z nás za ty dvě hodiny skoro odborníci na finance a dějiny oběživa. Když měli žáci na praktické škole v následných hodinách matematiky navrhnout svoji vlastní bankovku, šlo jim to se znalostí expozice České národní banky jedna radost. Jako nějakým opravdovým bankéřům.
Text: Karel Žalud
