Známé přísloví praví: Kdo si hraje, nezlobí. Dalo by se to ale říct i jinak: Kdo si hraje, ten se toho nejvíc naučí. A tak si u nás ve škole často hrajeme. Vezměme kupříkladu takový dějepis v šesté třídě. Osnovy nám ukládají probrat se žáky starověký Egypt. Prokristapána, hrozí se v duchu pedagog, co jim mám o tom Egyptě vykládat, aby je to bavilo?! Řešení spočívá v tom moc nevykládat, ale spíš děti osobně angažovat. My jsme se například rozhodli vyrobit si ve třídě svépomocí pyramidu. Trénujeme tak psychomotorické dovednosti (rýsování, stříhání, lepení) i představivost (jak k sobě sestavit čtyři trojúhelníky a čtvercovou podstavu, aby výsledek držel pohromadě; jen tak mimochodem jsme se přitom dozvěděli, co je to jehlan, z čeho se skládá a jak ho dát dohromady).
Abychom se ujistili, že jsme vyrobili skutečnou pyramidu a ne třeba kurník pro slepice, završili jsme téma starověkého Egypta výpravou na Výstaviště, kde se prý jedna taková velikánská stavba nachází. A opravdu jsme ji našli, jenom v ní prý neleží žádný faraon, nýbrž tam hrají divadlo.
A ještě sfinga, abychom nezapomněli, ta obrovská socha, zpodobující faraona, která nám automaticky naskočí při představě pyramidy. Inu, vyrobit sfingu, to opravdu neumíme, a do Egypta máme z Malé Strany daleko, abychom se podívali na originál. Tak jsme cestou z Výstaviště prostě navštívili jednu naši tuzemskou, českou sfingu. Ta na obrázku se nachází před vchodem do Rudolfina. Slavnou Velkou sfingu v Gíze nahradila docela zdařile.
A naše „vlastnoruční“ pyramida? Máme ji pořád ve třídě. Visí na tenkém vlasci vpravo ode dveří a vypadá, jako když levituje ve vzduchu. Je to velice působivé. Přijďte se podívat.
